Neoficiálna stránka obyvateľov obce Malatiná
Home Zem Důkazy o stvoření vnějším zásahem
Důkazy o stvoření vnějším zásahem PDF Tlačiť

Lloyd Pye   |  13. 07. 2010  |  Evoluce

Darwinisté, kreacionisté ani moderní zastánci inteligentního designu nejsou schopni vysvětlit anomálie při vzniku domestikovaných rostlin, zvířat a lidských bytostí.

O absurditě dogmat

Vědci podléhají tvrdým omezením z velmi dobrého důvodu. Pohybují se na přední hraně vědomostí, odkud se jim může naskytnout matoucí, až vysloveně děsivý pohled. Každý kdo studuje procesy pozemského života se musí umět vyrovnat s poznáním, že překvapující množství druhů nemá vůbec žádné odůvodnění vlastní existence. Některé tady vlastně ani nemohou být. Přesto tu jsou, v dobrém i zlém, a ukázky těch nejhorších případů musí být skryty nebo přinejmenším zatemněny zraku veřejnosti. Ale bez ohledu na to jak často jsou fakta pokrucována, data ukrývána a skutečnosti popírány, tam venku je pravda.

 

Tak jako u všech rostlin a zvířat, ať už divokých nebo domácích, "se předpokládá", že i člověk je produktem pozvolného subtilního vylepšování za nespočetných generací, pocházejících z nekonečně primitivnějších předchůdců. Tomu ještě v osmdesátých letech uplynulého století pevně věřila převážná většina vědců, než se skupina genetiků rozhodla pokusit o  přesnější stanovení doby, v níž se lidé a šimpanzi odštěpili od předpokládaného společného předka.

To, co zde vyšlo najevo, pro ně, jemně vyjádřeno, znamenalo napuchlé oko, rozbitý nos a posléze ještě ponoření hlavy do záchodové mísy... Tak obrovská veřejná blamáž je nepotkala od dob, kdy vyšel najevo podvod s piltdownským artefaktem.

Historická popelnice

V roce 1905 pětadvacetiletý patentový podúředníček jménem Albert Einstein doslova demoloval dvě staletí přetrvávající neotřesitelnou víru, že Isaac Newton věděl absolutně vše o základech fyziky. Odborným článkem zabírajícím jen několik málo stran poslal Einstein obrovskou část tehdejších "realit" do popelnice dějin, kde našly ctihodnou společnost tisíců dalších, velkých i malých intelektuálních zmetků. Newtonův zmetek, přidružený po roce 1905, byl ovšem asi tak velký jako samotná popelnice.

Dnes visí nad historickou popelnicí opět jedna "skvělá stará jistota" a zdá se, že je jen otázkou času, kdy nějaký nový Einstein napíše pár (nebo mnoho) stránek, jimiž ji do ní definitivně srazí a vykáže do historie. A všichni "odborníci" světa se stejně jako v roce 1905 srdečně smějí při pouhé představě, že by jejich jistoty mohlo cokoli ohrozit. V jejich "skutečnostech" se ovšem skrývá háček - který sice existuje od počátku, ale mnozí o něm snad opravdu ani neví - díky němuž je Darwinova teorie vývoje přirozeným výběrem předurčena k zániku.

Povšimněte si prosím, že ne všichni odpůrci myšlenky evoluce jsou automaticky stoupenci kreacionismu. Darwinisté velice rádi dehtují všechny oponenty právě tímto štětcem, protože dogma kreacionistů je skutečně velmi absurdní. Kreacionisté zase paličatě nepřipouštějí seriózní úvahy a odmítají se vzdát fatálních součástí své argumentace, jako například toho, že berou "šest dnů stvoření" doslovně. Někteří se sice občas pokusili zaujmout rozumnější stanovisko, ale jejich hlas zanikl v pateticky jalovém kázání zbývající přesily.

Pestrá historie, pochybná budoucnost

Nedávno se na kolbišti objevila nová skupina, mnohem vzdělanější než typičtí kreacionisté. Toto seskupení, které přišlo s teorií nazývanou "Inteligentní Design" (ID) má po ruce množství vědecky potvrzených fakt. Zastánci ID soudí, že  život na své elementární úrovni představuje neuvěřitelný a neredukovatelný komplex, který nemohl jednoduše jen tak "vzniknout", jak tvrdí darwinisté, čímž ovšem prozrazují své kreacionistické kořeny.

Zastánci ID chápou a obratně využívají skutečnost, že dogma o životě, který se "jaksi sestavil sám od sebe z organických molekul" je stejně absurdní jako dogma o "stvoření všeho v šesti dnech". Ale obdobně jako kreacionisté prohlašují, že všechno vzniklo rukou boha (jakého?) či "působením vnějšího zásahu", z čehož ovšem vyplývá, že jsme zde vlastně byli vysazeni. "Vnější zásah" je zřejmý eufemismus pro "... však vy víte, koho tím myslím..." (J. K. Rowlingová promine...) [Mazaný zloduch v jejích knihách o Harry Potterovi je natolik opovrženíhodný a současně i děsivý, že nesmí být nahlas vyslovováno jeho jméno; tudíž se o něm mluví jako o "... však vy víte kdo...". Obdobně je idea, že by lidé mohli být vytvořeni mimozemšťany pro vědu i náboženství natolik opovrženíhodná a děsivá, že by o ní radši neměla padnout ani zmínka; takže se zde autor odvolává na "Však vy víte koho". pozn. ed. NM.] Inteligentní zásah "Však vy víte koho" je ovšem pro darwinisty, kreacionisty a kupodivu i zastánce ID tou nejabsurdnější ze všech možností. Nicméně lze dokázat, že úvahu o "Však vy víte o kom" podepírá ta nejširší paleta faktů, a proto má největší šanci aby se nakonec ukázala jako správná. Každý vědec lpící na svém doktorátu bude samozřejmě potenciálně trvat na tom, že jakási forma evoluce je v nitru všech pozemských životních forem a procesů. "Evolucí" přitom ovšem je míněno panoptikum nepodložených výkladů, snažících se vysvětlit, jak může v obrovském rozpětí času vzniknout jednoduchý organismus a přeměnit se na komplikovanější životní formy. Takto velmi neurčitě definovaný prostor poskytuje vědě poměrně dost místa ke kličkování a proplétání na "cestě k pravdě o evoluci", která je údajně jejím cílem. Mezi jednotlivými vědci ovšem panuje mínění, že nikdo nemá "patent" na pravdu, která se vynoří až poté, když pominou jalové sekundární třenice.

V Darwinově případě byly tyto třenice zpočátku potlačované. Jeho teorie, ať už právem či neprávem, předně posloužila mnohem vyššímu účelu než pouze podnětné cestě vědy, přemýšlející o životních procesech. Byla tím, co tehdy všichni vědci zoufale potřebovali: Poskytla jim mocnou argumentaci, jíž bylo možné čelit proudu intelektuálních nesmyslů, řinoucích se z kazatelen všech světových kostelů, synagog a mešit.

Vědci samozřejmě už dávno před Darwinovým narozením zcela správně věděli, že Zemi ani cokoli jiného ve vesmíru nestvořil Bůh v šesti doslovných dnech. Ale prohlásit to veřejně znamenalo riskovat stejné odsouzení, jakého se dnes dostane komukoli, kdo si dovolí otevřeně zpochybnit evoluci. Dogma je dogma v kterékoli generaci.

Darwinovy líbánky s tehdejší vědeckou šlechtou byly relativně krátké. Vydržely jen tak dlouho, než vědci pochopili, že vše, co Darwin ve skutečnosti nabízí, je pohled na pokraj hustého lesa představ, které velmi neurčitými termíny zdánlivě vysvětlují ohromující šíři sféry života. Tento les ovšem postrádal dostatek identifikovatelných stromů. Jenže. Jakmile všepřeklenující koncept "přirozeného výběru" jednou vykrystalizoval, začali takzvaní "vedoucí muži vědy" razit termín "přežití nejpřizpůsobivějších" jako všemocné vysvětlení. Vědci odložili rukavičky pozdě, až když už převážná část veřejnosti byla přesvědčena o tom, že evoluce je legitimní alternativou, zcela nahrazující kreacionismus. O jednotlivé stromy v Darwinově lese však v zákulisí vypukl sveřepý skrytý  boj, který probíhá dosud.

Vědci časem v Darwinově původním lese objevili a analyzovali větší počet rozmanitých stromů, než si vůbec kdo byl a je ochoten představit. Rozbory jsou rozsáhlé a hluboké a pod rukama vědců už padlo nesčíslné množství stromů. Ale vzdor této ohromné probírce zůstává les vzpřímený,  nedotčený a mlčenlivý. "Z jakéhosi důvodu zde jaksi účinkuje jakási naprosto přirozená moc, řídící všechny aspekty toku a změn pozemského života," zní vědecká mantra, skandovaná s náboženským zanícením k odpočítání každého stoupence kreacionismu, a v současnosti zastánce ID, který se opováží vznést námitku vůči jednomu či více evidentně zpuchřelým stromům.

Sám Darwin si byl dobře vědom, že podklady získané za jeho éry neposkytly žádné jasné důkazy správnosti jeho teorie. Obzvlášť ho trápila absence "přechodových druhů" ve fosilním záznamu. Ty jsou nezbytně potřebným důkazem, že se druhy v ohromném časovém úseku skutečně postupně přetvářely na "vyšší".

Nalijme si čistého vína. Teorie postupného vývoje je s ohledem na jeden z jejích základních kamenů v těžké defenzívě; dokonce ani po více než 140 letech se na fosilním záznamu neobjevil ani jediný jednoznačný přechodový druh. Tato nejzranitelnější část Darwinovy teorie je pochopitelně terčem houževnatých útoků kreacionistů, což vědce nutí vytasit se s jistou pravidelností s kandidáty, kteří by tyto útoky pomohli odvrátit. Naneštěstí pro ně se dosud všechny "argumenty" kolem "chybějících článků" ukázaly jako zřetelné padělky a podvody. Vynikající pojednání v tomto směru lze najít v knize "Icons of Evolution" Jonathana Wellse (Regnery, 2000). Ale vědce neodradila ani odhalení jejich opičáren. Domnívají se být ospravedlněni, protože, jak tvrdí, dosud neměli dostatek času, aby ve velmi neúplném fosilním záznamu nalezli to, co potřebují.

Je sice pravdou, že nějaký širší časový přehled spočívající na fosilních nálezech schází, ale hodně jich je nesprávně vysvětlováno. Mnohá důkladná zkoumání v uplynulých 140 a více letech byla naprosto zbytečná. V každém jiném povolání by 140 let putování slepou uličkou jasně signalizovalo špatný přístup k věci. Ne tak ve vědě. Vědci slepě kráčejí vpřed, svatosvatě přesvědčeni o absolutní správnosti a poslání své mise a s jistotou, že legendární chybějící článek bude nalezen už pod příště převráceným kamenem. Ve víře, že dříve či později ho někdo z nich objeví, všichni v libozvučné shodě spějí k domněle prostému cíli. Nicméně každý z nich je individualita sama pro sebe.

Nepatrné rozdíly

"Rostliny a zvířata se vyvíjejí, ano? No dobře, a jak se tedy vyvíjejí?"
"Postupnými neustálými změnami vlivem adaptačních tlaků prostředí, vyvolávajícího fyzické modifikace, které přetrvají, pokud skýtají nějaké výhody."

"Můžete blíže popsat druh postupných změn, na něž se odvoláváte?"
"V libovolné populaci rostlin nebo zvířat dochází časem k náhodným genetickým změnám. Většina je v jejich neprospěch, některé nemají žádný efekt a některé vykazují selektivní výhodu, at už se zdá být jakkoli malá nebo zdánlivě bezvýznamná."

"Vážně? Ale nemá celková populace genofond dost hluboký na to, aby dokázal absorbovat a rozředit dokonce i značné změny? Nezanikají tedy ty drobné ještě rychleji?"
"Nuže, ano, to je pravděpodobné. Ale ne v izolovaném populačním segmentu. Genofond izolované skupiny je mnohem mělčí, takže by v něm pozitivní mutace měly mnohem větší šanci zakotvit."

"Myslíte? Ale co když se taková pozitivní změna uchytí v odloučené skupině a pak tato skupina opět splyne s hlavní populací? Puff! Mutace bude absorbována a zanikne."
"Dobrá, může být. Představme si tedy, že se izolovaná populace nemůže vrátit k hlavní skupině až do doby, kdy už není možné křížení."

"Jak toho chcete docílit?"
"Položíme mezi ně třeba pohoří nebo nějakou jinou nepřekonatelnou překážku."

"Ale pokud ji není možné překročit, jak by se tam ta oddělená skupina vůbec dostala?"
"Když už se mne ptáte, proč je oddělené oddělené, musím vám také položit otázku. Jaký druh mutací, o nichž jste hovořil, bude pohlcený?"

"Jde samozřejmě o nepatrné, absolutně náhodné změny v základních párech na úrovni genů."
"Opravdu? A proč ne na úrovni  chromozómů? Není snad změna na úrovni základních párů příliš malá, aby vyvolala nějakou významnou změnu? Není zřejmé, že by mutace téměř musela být na úrovni chromozómů, aby byla znatelná?"

"Kdo to říká? Změna na této úrovni by pravděpodobně byla příliš velká, aby ji organizmus mohl tolerovat."
"Možná klademe příliš velký důraz na mutace."

"Správně! Ale co tlak prostředí? Co když se odrůdy náhle samy změnily, aby přežily ve významně změněném prostředí?"
"Takové, jejichž příslušníci se buď museli adaptovat na nové okolnosti anebo zaniknout?"

"Přesně tak! Jak se přizpůsobí? Tak, že si sami od sebe nechají narůst silnější kožešinu, mohutnější svaly nebo se zvětší?"
"To opět zní, jakoby zde musely hrát roli mutace."

"Mutace, viďte? Souhlasím. Ale jak hrají tuto úlohu?"

Tato hra na intelektuální postrkování a jeho odrážení nepřetržitě pokračuje na úrovni maličkostí, pobuřujících průměrnou mysl. Tradiční darwinisté se při každé příležitosti vyvyšují nad neodarwinisty. Kvantum evolucionistů vyšívá a okrašluje výtvory těch, kteří se zuby nehty snaží prosadit teorii periferní izolace. Matematickému modelu mutačních poměrů a selektivních sil biologové nevěří. Genetici představují pramalý užitek pro paleontology, kteří jim jejich laskavosti vracejí lopatou (což je samozřejmě myšleno jako slovní hříčka...). Cytogenetici se snaží urvat alespoň maličký výklenek po boku "té pravé genetiky". Odborníci na populační genetiku sestavují matematické modely, popírající výsledky paleontologů a systematiků. Sociobiologové a evoluční psychologové bojují o místo pro své představy. A všichni společně veřejně celebrují dokonale souměrné, elegantní mozkové tance...

Je čirou ironií, že tyto tanečky představují přesně to, co věda popisuje jako evoluční proces. Nějaké profesní skupině jsou předloženy zlomky nových dat. Jsou diskutována, píše se o nich, kritizuje, znovu se o tom píše a kritizuje o to víc. Probíhá gradualizmus, profilování a opětné tvarování. Je-li to nutné, předělává se opět a zas, tak dlouho, dokud se nová data pohodlně nevejdou do daného vzoru platného v nějaké oblasti, ať už je to kterákoliv. Je nezbytné udělat vše konformním, a to tak důkladně jak je to jen možné, aby nebyl zneuctěn současný způsob vědeckého myšlení. Zvolit jiný přístup znamená koledovat si o promptní zamítnutí, provázené salvami zničující kritiky. Mučivý systém "recenze příslušníky vlastního druhu" představuje hlavní mechanizmus jímž vědecká obec dosud vždy udržela "v mezích" nepohodlné nezávislé myslitele. Darwin byl pouhý outsider, dokud do onoho klubu nevplul s naprosto podmanivou brilancí. Totéž dokázal i patentový kancelista Einstein. Naproti tomu německý meteorolog Alfred Wegener pochopil tektoniku desek už v roce 1915. Jelikož si dovolil pohmoždit ega "autorit" mimo svou vlastní oblast, zavalila jeho brilantní objev nenávistná kritika, což vydrželo celých 50 let. Každý vědec, který se chce udržet v této ošidné hře, ví jak se hraje a jen nemnozí si dovolili zpochybnit její pravidla.

Vědci ovšem podléhají tvrdým omezením z velmi dobrého důvodu. Pohybují se na přední hraně vědomostí, odkud se jim může naskytnout matoucí, až vysloveně děsivý pohled. Každý kdo studuje procesy pozemského života se musí umět vyrovnat s poznáním, že překvapující množství druhů nemá vůbec žádné odůvodnění vlastní existence. Některé tady vlastně ani nemohou být. Přesto tu jsou, v dobrém i zlém, a ukázky těch nejhorších případů musí být skryty nebo přinejmenším zatemněny zraku veřejnosti. Ale bez ohledu na to jak často jsou fakta pokrucována, data ukrývána a skutečnosti popírány, tam venku je pravda.


Vznik domácích rostlin

Rozeznáváme dvě základní formy rostlin a zvířat: Divoké a zdomácnělé. Divoké počtem vysoce převyšují zdomácnělé, což možná vysvětluje, proč se jim výzkum více věnuje. Ale právě tak snadno může být, že se vědci zdomácnělým formám zděšeně vyhýbají, protože to, co vychází najevo při jejich zkoumání, má velmi daleko k přípustnému evolučnímu vzoru.

Panuje víra, že téměř všechny domácí rostliny vznikly před 10 000 až 5 000 lety, v odlišných skupinách, v rozdílné době a v různých oddělených částech světa. Nejdříve se v takzvaném "úrodném půlměsíci" na území dnešního Iráku, Sýrie a Libanonu mimo jiné odrůdy objevuje pšenice, ječmen a luštěniny. Později je to na Dálném Východě opět pšenice a s ní i proso, rýže a sladký brambor. Ještě o něco později vznikly v Novém světě kukuřice, paprika, fazole, tykev, rajčata a brambory.

Většina zelenin nemá svého předchůdce

Mnohé z těchto rostlin mají "divokého předchůdce", který může být východiskem zdomácnělé varianty, ale mnoho ostatních - jako například většina běžných zelenin - zjevně žádného předka nemá. Pro každého, kdo si někdy důkladně prohlédl například divoké traviny, zrniny a obilniny, které se údajně měly proměnit v pšenici, ječmen, proso, rýži, atd., představuje domestikační proces hluboké mystérium.

Žádný botanik nemůže přesvědčivě vysvětlit, jak vznikla z planě rostoucí rostliny zdomácnělá. Důraz přitom pokládám na slovo "přesvědčivě". Botanikům nečiní potíže splétání komplikovaných hypotetických scénářů, podle nichž neolitický zemědělec (v mladší době kamenné) "jaksi vyřešil" jak vypěstovat hybridy divokých travin, zrnin a obilnin. Postup ovšem ani v nejmenším nepřipomíná práci Gregora Mendela křížícího hrách, aby pochopil mechanizmus genetické dědičnosti. Vše přitom zní tak jednoduše a logicky, že mimo vědecké kruhy téměř nikoho nenapadne podívat se na celou věc podrobněji.

Podivná přeměna divokých rostlin?

Gregor Mendel se nikdy nesnažil o to, aby z jeho hrachových sazenic vzrostlo cokoli jiného než opět a jen rostliny hrachu. Vytvářel křížence, některé větší a jiné různě zbarvené, ale byly to vždy rostliny hrachu plodící hrášky. (Hrách je rovněž domestikovaná odrůda, ale to je teď mimo téma.) Na druhou stranu zemědělci, kteří (podle "oficiálního" scénáře) v mladší době kamenné zrovna vylezli z jeskyní a začali obdělávat půdu vůbec poprvé, "jaksi" dokázali přeměnit divoké traviny na zrniny a obiloviny, které pak poklidně rostly vedle divokých "bratranců". Je to možné? Jistěže. Ovšem jen pod podmínkou, že předtím absolvovali rychlokurz v činění zázraků!

Ve skutečnosti by to vyžadovalo nesčíslné zázraky, a to hned ve dvou rozsáhlých kategoriích. Předně - divoké traviny, pozdější zrniny a obilniny, byly pro člověka nepoužitelné. Semena a zrna byla droboučká, jako písek nebo krystalky soli, což je udržovalo mimo chápavé a manipulační schopnosti lidských prstů. Jejich slupka byla navíc tvrdá jako maličké ořechové skořápky, což je znemožňovalo zpracovat na cokoli poživatelného. A nakonec to nejobtížnější - jejich chemie, přizpůsobená tak, aby poskytovala výživu zvířatům, byla pro lidskou výživu naprosto nevhodná.

Semena divokých variant tedy byla výhradně příliš malá, velmi tuhá a pro lidi nutričně nevhodná. Musela tedy být kvalitativně expandována, co do velikosti a mnohem měkčí struktury a zároveň upravena na molekulární úrovni. To vše by představovalo impozantní výzvu pro moderní botaniku,  jenže zde se předpokládá, že se takového úkolu úspěšně zhostili neolitičtí zemědělci.

Navzdory skličujícímu pocitu vyvolávanému představou, že by byli někdy nuceni dosáhnout tohoto takřka nemožného cíle, jsou si moderní botanici "jisti", že primitivní zemědělec měl k dispozici vše, co k tomu potřeboval: dostatek času a trpělivost. Stovky generací výběrovým křížením vědomě řídil genetickou transformaci několika tuctů rostlin, právě těch, které se jevily jako lidstvu nejužitečnější. Jakže to udělali? Při tomto ohromujícím výkonu dosáhli zdvojnásobení, ztrojnásobení a zčtyřnásobení počtu chromozomů původních divokých variant! V několika případech se jim dokonce povedlo ještě něco lepšího. Povznesli domestikovanou pšenici a oves z předchůdců se sedmi chromozomy na nynějších 42, což je rozšíření o faktor 6. Cukrová třtina byla expandována z předka nesoucího 10 chromozómů na současné monstrum s 80 chromozómy, tedy o faktor 8. Chromozómy ostatních, třeba banánů a jablek, stačilo vynásobit pouze faktorem 2 nebo 3, zatímco (mimo jiné) arašídy, brambory, tabák a bavlnu expandovali o faktor 4. Není to tak šokující, jak to na první pohled vypadá, protože mnoho divoce kvetoucích rostlin a stromů má několikanásobné sady chromozomů.

To vše nás přivádí k tomu, čemu Charles Darwin říkal "mimořádné mystérium kvetoucích rostlin". První z nich, připravená zmnohonásobit se na více než 200 000 dnes známých druhů, se ve fosilním záznamu objevuje před 150 až 130 milióny lety. Nikdo však nemůže objasnit její výskyt, protože žádný spojovací článek k jakékoliv formě rostlin, které by jí předcházely, jednoduše neexistuje. Vypadá to (mohu-li se to tak odvážit říct) jakoby byla přinesena na Zemi čímsi, co je příbuzné s "Však vy víte kým"... Je-li tomu tak, může být, že byla dodána s implementovanou kapacitou umožňující vyvíjení rozmanitých chromozómových sad, a naši neolitičtí předchůdci nějak rozlouskli kódy těch, které byly pro lidi nejvýhodnější.

Zázrak expanze genetického materiálu

Ať už tyto kódy dešifrovali jakkoli, významná expanze genetického materiálu obsaženého v každé buňce domácích variant způsobila, že přibývaly mnohem víc než jejich divocí předchůdci. Jak rostly, stávala se jejich semena a zrna dost velkými, aby byla snadno viditelná a manipulovatelná lidskými prsty a zároveň natolik změkčená, aby mohla být prostě rozdrcena, uvařena a konzumována. Jejich buněčná chemie současně změnila nutriční hodnotu a mohla tak poskytnout kvalitní potravu všem, kteří jejich semena a zrna jedli. Jediné slovo, jímž lze (a to ještě velmi zdrženlivě) označit takový úspěch je: ZÁZRAK.

"Zázrak" v tomto případě popisuje předpokládanou možnost uskutečnit všechny popsané komplexní manipulace s přírodou, a to po jakémsi prvotním signálu,  v průběhu 5000 let v osmi geografických oblastech současně. Důvěryhodnost proklamovaného scénáře ovšem výrazně ztěžuje okolnost, že by se v každé z těchto oblastí musel někdo poohlédnout po divokých předchůdcích, představit si, co z nich může či by měl udělat a nakonec to i udělal. Ten někdo by musel být schopen jaksi zajistit, aby jeho vize nesly nespočetné generace, které by musely zůstat oddány jeho myšlence a vysévaly, sklízely, třídily a křížily divoké rostliny, které by sice za jejich života nedodaly žádné jídlo na jejich stůl, ale mohly by se jednou stát potravou potomků žijících ve velmi  vzdálené, nedohledné budoucnosti.

Je patrně takřka nemožné pokusit se o sestavení pochybnějšího a absurdnějšího scénáře, nicméně pro současné botaniky je evangeliem, jemuž věří s vášní, před níž by se měli zastydět i četní "šestidenní " kreacionisté. Proč to? Konfrontace s tak nebetyčným nesmyslem nás přímo nutí obrátit se na "Však vy víte koho" pro logičtější a hodnověrnější vysvětlení.

K domestikaci planě rostoucích rostlin bez použití umělé (např. genetické) manipulace by muselo být použito řízeného křížení, které představuje jedinou možnost dostupnou lidskému úsilí. Rovnice úspěšnosti takového snažení je jednoduchá.

Za prvé: Zjevně zde byli divocí předci mnoha (ale ne všech) domácích rostlin.
Za druhé: Většina zdomácnělých verzí se objevila před 10 000 až 5000 lety.
Za třetí: Lidé žijící v této době jsou považováni za primitivní divochy.
Za čtvrté: V posledních 5000 letech nebyly domestikovány žádné rostliny, které by byly tak cenné jako tucty těch, které "stvořili" nejranější zemědělci na celém světě.

Za rovnítkem posazeným za tuto čtveřicí faktorů definitivně nezískáme výsledek, který by potvrzoval jakýkoli darwinistický model.

Botanici o tomto závažném problému velmi dobře vědí, ale vše, co k tomu umí říct je, že nějaký přirozený způsob zkrátka musel existovat, protože žádná jiná intervence - ať už boží nebo "Však vy víte čí" - pro ně za žádných okolností nepřichází v úvahu. Tento neochvějný postoj udržují všichni vědci, ne jen botanici. Ti navíc nepřipouštějí ani tak drtivé důkazy, jako například skutečnost, že v roce 1837 byl v botanické zahradě v St. Petersburgu zahájen koordinovaný pokus o kultivaci divokého žita na novou domestikovanou formu. Ještě stále pokračuje, protože divoké žito dosud neztratilo žádnou ze svých původních vlastností, projevujících se zejména křehkostí stébla a drobnými zrníčky. Botanika zde stojí tváří v tvář nejtrapnějšímu hlavolamu ve své poměrně dlouhé historii (Lépe řečeno ji od něj odvrací. p. ed.).

Aby bylo možné přikročit k domestikaci divokých trav nebo jakékoliv divoké zrniny či obilniny (což údajně mnohokrát dokázali neolitičtí zemědělci), je nutné objasnit a překonat dvě skutečně impozantní překážky. Jde o problematiku "páteře" a "plev", o níž pojednává má knížka "Everything You Know Is Wrong" (Všechno, co víte je špatně); Kniha první: Human origins (Lidské počátky), str. 283-;285 (Adamu Press, 1998). Glume (pleva/plucha) je botanický název pro tenkou slupku pokrývající semena a zrna, která musí být odstraněna, protože je pro nás nestravitelná. Páteř tvoří maličké stopky, pojící semena a zrna k stéblům.

Za růstu musí být plevy i páteře odolné a trvanlivé, aby semena a zrna neoklepal ze stopek třeba déšť. Když uzrají, stávají se tak křehkými, že je setřese i vánek, který je tak uvolní k rozmnožení. Takto vysoký stupeň křehkosti znemožňuje efektivní sklizeň planě rostoucích rostlin, protože při ní takřka veškerá zrníčka či semena opadají.

Mimo zvětšení a další změny, jako je změkčení a zvýšení výživné hodnoty semen a zrn zhruba tuctu divokých rostlin, museli tedy nejranější zemědělci vyřešit problém, jak u každé rostliny citlivě přizpůsobit křehkost pluchy a páteře. Jde o úpravu o extrémně odrazující obtížnosti, možná ještě komplikovanější než samotný základní proces transformace. Stopky v páteři totiž musí udržet zrníčka v období růstu a sklizně, nicméně zůstat dostatečně křehké, aby se semena dala lehce získat známým "mlácením". Stejně tak musela být pleva dostatečně houževnatá, aby odolala sklízení po dosažení úplné zralosti klasů, a přesto opadala při mlácení. Navíc je zde ještě další háček - pleva i páteř každého jednotlivého druhu planě rostoucí rostliny vyžadovaly úplně jiný stupeň přizpůsobení, přičemž konečná hodnota každé z těchto úprav musela být dokonale precizní! Zkrátka, není zde ani náznak šance, že by k tomu došlo tak, jak se snaží tvrdit botanici.

 


Vývoj domácích zvířat

Stejně jako rostliny sledovala důsledný vývojový model uskutečňovaný před 10 000 až 5 000 lety i domestikace zvířat. Tak jako u rostlin začala v "úrodném půlměsíci" "velkou čtyřkou", tvořenou mezi dalšími zvířaty hovězím dobytkem, ovcemi, kozami a prasaty. Pak se na Dálném Východě objevuje mimo jiné i kachna, slepice a vodní buvol. Později jsou to lamy a vikuně v Novém světě. Tento proces nebylo možné zjednodušit expanzí počtu chromozómů. Všechna zvířata - divoká i domácí - jsou diploidní, což znamená, že mají dvě sady chromozómů, od každého z rodičů jednu. Počet chromozómů stejně jako u rostlin kolísá (lidé jich mají celkem 46), ale jsou tu vždy pouze dvě sady (člověk má v každé 23 chromozómů).

Jedinými "nástroji", které měl neolitický pastýř stejně jako zemědělec k dispozici, byly čas a trpělivost. Patrně stejnými technikami křížení, jakých údajně použili zemědělci, byla divoká zvířata selektivně rozmnožována po předlouhou řadu generací, dokud se u nich nenahromadil dostatek modifikací, aby vznikla zdomácnělá verze jejich předchůdců. Stejně jako u rostlin by tento proces v každém případě trval stovky až tisíce let a musel by také probíhat x-krát, ve velmi oddělených oblastech světa.

Ještě jednou tedy čelíme úkolu pokusit se představit si prvního pastýře - vizionáře, který si dokázal představit "finální model" na začátku chovného postupu za svého života a dále, přes propast dlouhých staletí až do té doby, kdy měl vzniknout konečný vzor. Byl to mnohem ožehavější úkol než prostě jen určit, která zvířata mají výrazný houfovací nebo stádový instinkt, který by případně dovolil aby lidé převzali "vůdčí roli". Vyžadovalo ohromnou kuráž přivést si do tábora mladého vlka se záměrem naučit ho zabíjet a žrát selektivně a vydělat na jeho přirozené schopnosti štěkat a obořit se na vetřelce (dospělí vlci ovšem jen zřídka štěkají). Mohl si snad někdo při pohledu na masivního, hrůzu nahánějícího mrzutého zubra představit mnohem menší, přívětivější krávu? I kdyby si to ten někdo dokázal představit, jak mohl doufat, že to dokáže? Zubří telátko (nebo vlčí štěně, pro základ), pečlivě a s láskou vychované lidskými "rodiči" možná bude klidně vyrůstat až do úplné dospělosti, kdy se projeví vrozené zralé instinkty.

Prehistorické křížení genů

Jistě se to stávalo, ale to nebylo křížení. Aby se změnily charakteristické fyzické znaky zvířat, musí být modifikovány kompletní soupravy genů. (V zajímavém protikladu k divokým a zdomácnělým rostlinám jsou domácí zvířata obvykle menší než jejich divocí předci.) Jenže u zvířat musí být k adaptaci základních přirozených vlastností, od nespoutanosti k poddajnosti, změněno "cosi nepopsatelného" navíc. Dokázat něco takového leží mimo dosah a schopnosti moderního člověka, takže ti, kteří se snaží přisuzovat takový průběh neolitickým lidem, urážejí naši inteligenci. Veškeré příklady scénáře "domestikace" rostlin a zvířat jsou nevěrohodné, ale mezi možná nejneuvěřitelnější patří případ geparda. Není pochyb, že patřil mezi jedno z prvních ochočených zvířat. Má historii, která se rozprostírá od nejranějšího Egypta přes Indii až do Číny. Jako u všech podobných příkladů k tomu údajně mohlo dojít pouze selektivním chovem neolitickými lovci, sběrači nebo nejranějšími zemědělci. Zásluha patří někomu z této trojice.

Gepard je ze všech velkých koček nejsnadněji krotitelný a cvičitelný. Neexistují žádné zprávy o tom, že by někdy zabil člověka. Vzhledem k jeho aerodynamicky navržené hlavě a tělu se zdá, jako by byl výslovně stvořený pro velké rychlosti. Má lehčí kostru než ostatní velké kočky a jeho běhy jsou dlouhé a štíhlé jako nohy chrta. Srdce, plíce, ledviny a nosní pasáž má rozšířené, což mu umožňuje aby rychlost dýchání vyskočila z 60 vdechů za minutu v klidu na 150 při loveckém útoku. Jeho maximální rychlost je 70 mil za hodinu, zatímco špičkový plnokrevný kůň dosáhne jen asi 38 mil v hodině. Na savaně ho nic nedokáže předběhnout. Je možné vydržet déle, ale ne utéct.

Gepardi jsou jedineční tím, že představují kombinaci fyzických vlastností dvou zřetelně odlišných zvířecích rodin: psů a koček. Patří sice do rodiny kočkovitých šelem, ale vypadají jako dlouhonozí psi. Také sedí a loví jako psi. Na rozdíl od koček mohou jen částečně zatáhnout drápy, jako psi. Polštářky tlap mají silné a tvrdé jako psi, ale při šplhání na stromy užívají předních drápů na předních prackách stejně jako kočky. Jejich světlá srst je jako srst krátkosrstých psů, ale černé body na jejich tělech mají nevysvětlitelnou strukturu kočičí kožešiny. Trpí nejen stejnými onemocněními jako psi, ale mohou také dostat "pouze kočičí" nemoci. Ale u gepardů se setkáváme s něčím ještě mnohem nevysvětlitelnějším. Genetické testy provedené se vzorky odebranými 50 exemplářům přinesly ohromující poznatek - všech 50 testovaných zvířat, do jednoho, mělo identický genetický kód! To znamená, že kůže nebo vnitřní orgány kteréhokoli z tisíců gepardů na světě mohou být zaměněny za orgány jiného geparda a nebudou organizmem odmítnuty. S takovou fyzickou homogenitou se lze setkat pouze u krys a dalších zvířat, geneticky pozměněných v laboratoři.

Gepard je samozřejmě výjimkou, ale všechna domácí zvířata mají zvláštnost, již nelze vysvětlit v termínech, které by odolaly rigoróznímu vědeckému skrutiniu. Než aby se vystavili překážkám a rozpakům v konfrontaci s natolik spornými otázkami, vědci je svědomitě ignorují a stejně jako v případě mystéria zdomácnělých rostlin se snaží zamluvit rozpory jak nejlépe mohou. Co se týče geparda trvají na tom, že jednoduše nemůže existovat jakýsi výstřední druh genetického křížence mezi kočkou a psem, třebaže veškeré důkazy ukazují přesně tímto směrem. A proč? Protože by to znamenalo přesunout geparda na zakázané pole, okupované "Však vy víte kým"....

Problém genetické uniformity gepardů je vysvětlován tím, čemu se nyní říká "efekt hrdla láhve". Předpokládá se, že populace divokého geparda - která by musela být geneticky stejně rozmanitá jako jeho dlouhá historie - v jakémsi nedávném období prodělal příkrý populační úpadek, po němž na světě zbylo jen několik párů schopných páření. Od té doby všichni sdílejí stejný omezený genofond.
Neexistuje bohužel žádný záznam o jakýchkoli událostech, za nichž by byli selektivně hubeni gepardi a přitom se obloukem vyhnuly všem ostatním velkým kočkovitým šelmám. Není tu nic, co by odůvodnilo proponovanou genetickou proměnu, takže, jak nepříjemné to jen je, teorie "hrdla láhve" je jen další vědecké evangelium.

Na tomto místě je vhodné připomenout proslulý výrok Carla Sagana na konto vědců spílajících pavědě: "Mimořádná tvrzení vyžadují neobvyklé důkazy." Zdá se, že se Sagan k tomuto poznatku dopracoval na základě vlastních zkušeností...

To nás také konečně přivádí k diskusi o člověku, který je tak geneticky mladý, že ho také klidně můžeme propasírovat jedním z "hrdel láhve", jako při pokusu uspokojivě vysvětlit genetický rébus kolem geparda.

Původ člověka

Tak jako u všech rostlin a zvířat, ať už divokých nebo domácích, "se předpokládá", že i člověk je produktem pozvolného subtilního vylepšování za nespočetných generací, pocházejících z nekonečně primitivnějších předchůdců. Tomu ještě v osmdesátých letech uplynulého století pevně věřila převážná většina vědců, než se skupina genetiků rozhodla pokusit o  přesnější stanovení doby, v níž se lidé a šimpanzi odštěpili od předpokládaného společného předka.

Paleontologové sestavili podle fosilních pozůstatků časovou linii, podle níž k tomuto oddělení došlo někdy před 8 až 5 milióny lety. Genetikové se domnívali, že toto široké rozpětí lze podstatně zúžit pomocí tabulky mutací mt-DNK (drobných útržků DNK plovoucích v našich buňkách mimo jádro). Pustili se tedy do práce a prověřili velké množství vzorků z celého světa.

Když se dostavily výsledky, genetici jim zprvu odmítali věřit. Proto znovu a znovu vyhodnocovali nové a nové reprezentativní vzorky světové populace, ale výsledek byl stále stejný. Nakonec se s velkým zdráháním rozhodli výsledky zveřejnit. Věděli, jak obrovskou bouři protestů a ohnivých diskusí to vyvolá. Jako první byli na řadě paleontologové: To, co zde vyšlo najevo, pro ně, jemně vyjádřeno, znamenalo napuchlé oko, rozbitý nos a posléze ještě ponoření hlavy do záchodové mísy... Tak obrovská veřejná blamáž je nepotkala od dob, kdy vyšel najevo podvod s piltdownským artefaktem. (Nelze opomenout, že s paleontologií je velmi úzce spojena i geologie... pp.)

Navzdory obvyklé vědecké praxi, spočívající v zavírání očí před daty, které se natolik radikálně liší od běžného vzoru, závažnost nezvratného čerstvého důkazu nakonec převážila starost o image a city paleontologů. Genetici tedy sebrali veškerou kuráž a zaujali pozici v palebné linii oznámením, že navzdory dosavadnímu oficiálnímu tvrzení tu lidé nejsou pět až osm miliónů let, ale existují zhruba jen 200 tisíciletí. Jak se dalo očekávat, skučení protestů bylo přímo ohlušující.

Dlouhodobé další testování ženské mitochondriální DNK a mužských Y-chromozómů vedlo k závěrům, které nade vší pochybnost dokazují, že genetici mají pravdu. A paleontologové to "začínají akceptovat" - protože genetici mezitím dokázali protlačit lidi "hrdlem láhve " s jehož pomocí už "objasnili" mystérium kolem gepardů...

Tím ponechali paleontologům možnost trvat na tom, že se lidé vyvinuli z primitivního předchůdce vzpřímeně kráčejícího africkými savanami před asi pěti miliony let, ale zároveň i připustit, že se před 100 000 až 200 000 lety muselo stát "cosi", co vyhladilo téměř všechny tehdy žijící lidské bytosti, což je donutilo rozmnožit se znovu z nepatrné hrstky těch, kteří přežili. To "cosi" sice zůstává zcela neznámé, ale co je dané je dané. Kreacionisté sice po celou dobu divoce mávali rukama jako kdosi, kdo sedí úplně vzadu ve třídě a náhodou něco ví, a bezúspěšně upomínali na Velkou potopu. Ale protože odmítají ustoupit od biblické časové linie událostí (o délce 6000 let), nemůže je nikdo brát vážně. Nicméně zdá se, že by na tomto základním problému mohly obě strany pracovat společně a produktivně. Kéž by. 

Bez ohledu na spory o datování a okolnosti našeho původu jako druhu, je okolo lidí mnoho dalších problémů. Stejně jako domácí rostliny a zvířata, jsme i my sami velmi vzdáleni klasickému darwinovskému paradigmatu. Darwin kdysi poznamenal, že lidé se v čemsi překvapivě podobají domácím zvířatům. Jsme natolik odlišní od ostatních primátů, až lze solidně argumentovat tím, že jako takoví nenáležíme na Zemi; jinými slovy, že vůbec nejsme ze Země, protože to ani trochu nevypadá na to, že jsme se na ní vyvinuli.

Velice dlouho nás učili, že lidé jsou z vědeckého hlediska primáti velmi těsně příbuzní všem ostatním primátům, zejména šimpanzům a gorilám. Časem to tak hluboce zakořenilo v naší psychice, že se většině zdá zcela zbytečné cosi prověřovat, natož proti tomu vznášet zbytečné protesty. Jenže my chceme.

Kosti.
Lidské kosti jsou mnohem lehčí než srovnatelné kosti primátů. Co se toho týče jsou naše kosti mnohem lehčí než kosti všech "předchůdců člověka", včetně Neanderthálce. Kosti těchto předchůdců vypadají jako kosti primátů, zatím co kosti moderního člověka ne.

Svaly.
Lidské svaly jsou výrazně slabší než srovnatelné svaly primátů. V poměru libra k libře jsme pět až desetkrát slabší než jakýkoliv jiný primát. Jakákoli ochočená opice je toho živým důkazem. Z jakéhosi důvodu nás "zdokonalení" udělalo mnohem, mnohem slabšími.

Pleť.
Lidská pleť není správně přizpůsobena dávce na Zemi dopadajících slunečních paprsků. To může být upraveno k přežití  prodloužené expozice značným nárůstem melaninu ( tmavého pigmentu) při povrchu pleti, čehož dosáhla pouze černá rasa. Všichni ostatní si musí zakrývat těla oblečením, zdržovat se ve stínu či obojí, jinak onemocní otravou z ozáření.

Tělesné ochlupení.
Primáti si nemusí dělat starosti s přímým vystavením slunečním paprskům, protože jsou pokrytí od hlavy až po paty  charakteristickým modelem dlouhého tělesného ochlupení. Protože jsou čtvernožci (chodí po všech čtyřech) mají nejhustší ochlupení na zádech a nejřidší na hrudníku a břiše. Lidé ztratili kožich kryjící celý povrch těla a mají naopak oblast nejhustšího ochlupením na hrudníku a břiše, zatímco na zádech se ztrácí v úzkém proužku.

Tuk.
Lidé mají na vnitřní straně pokožky desetinásobně více tukových buněk než primáti. Je-li kůže primáta poraněna sečnou nebo tržnou ranou a krvácení se zastaví, leží okraje rány naplocho, blízko u sebe, takže ji může rychle uzavřít proces nazývaný "kontrakce". U lidí je tuková vrstva tak silná, že se tlačí nahoru zraněním a tak kontrakci ztěžuje, pokud ji zcela nevyloučí. Kromě toho, a navzdory propagandě pokoušející se objasnit tuto zvláštnost, tuková vrstva pod naší pokožkou nenahrazuje ochlupení, o něž jsme přišli. Jeho izolační kapacita je prospěšná jen ve vodě, ale na vzduchu je v nejlepším případě minimální.

Vlasy.
Všichni primáti mají vlasy, které dosáhnou jisté délky a pak se jejich růst zastaví. Lidské vlasy rostou neustále a mohou dosáhnout délky, která by se v extrémních situacích mohla stát nebezpečnou. Čili od dob, kdy jsme se stali samostatným druhem, jsme nuceni vlasy zkracovat, což možná vysvětluje účel některých ostrých kamenných plátků, považovaných za "nástroje" prvotních hominidů.

Nehty.
Všichni primáti mají nehty narůstající do určité délky a pak se jejich růst zastaví. Nikdy nepotřebují stříhání. Lidské nehty odjakživa musely být stříhány nebo obrušovány. Opět je možné, že mnohé kamenné "nástroje" nesloužily jen k porážení zvířat.

Lebka.
Lidská lebka není jako lebka primáta. Pomineme-li shodnost obecných částí, není tu skoro nic, co by bylo možné použít k poctivému morfologickém porovnání. Design a sestavení lidské lebky se liší od lebek primátů tak radikálně, že je každý pokus o porovnávání zbytečný.

Mozek.
Zde je srovnání dokonce ještě radikálnější, protože lidský mozek je nekonečně odlišný. (Říkat "dokonalejší" nebo "nadřazený" je neobjektivní a nevhodné, protože mozky primátů jsou dokonale funkční a umožňují jim veškerou činnost nutnou k přežití a rozmnožování.)

Pohyb.
Porovnání je stejně snadné jako u mozku a lebky. Lidé jsou dvojnožci a primáti čtyřnožci. To říká víc než dost.

Řeč.
Lidské hrdlo je vzhledem k hrdlu primáta  navrženo úplně jinak. Larynx je umístěn mnohem níž, takže lidé mohou členit typické primátí zvuky na drobné "úlomky zvuků" ( modulací), z nichž se skládá lidská řeč.

Sexualita.
Samice primátů mají vzruchové cykly a jsou pohlavně receptivní jen po jistou dobu. Lidské ženy nemají žádné cykly ve smyslu primátů a jsou vůči sexu neustále vnímavé. (Pokud je samozřejmě netrápí příslovečné bolesti hlavy!)

Chromozómy.
Zde je nejnevysvětlitelnější ze všech rozdílů. Primáti mají 48 chromozómů. Lidé, kteří jsou vůči nim v řadě oblastí považováni za nekonečně nadřazenější, jich nicméně z nějakých důvodů mají jen 46! To přirozeně vyvolává otázku, jak jsme mohli přijít o dva úplné chromozomy, které v první řadě představují spoustu DNK, a tímto procesem se dostali vzhůru. Nic kolem toho nedává logický smysl.

Genetické poruchy.
Stejně jako u všech divokých zvířat (i rostlin) se u primátů projevuje poměrně málo genetických poruch, které by byly rozšířené v celém genofondu. Jednou z výjimek je albinismus, běžný u mnoha živočišných skupin, stejně tak jako u lidí. Albinismus se nezastaví u zvířete, které s ním dospívalo a gen který je za to odpovědný se přenáší dále do genofondu. Většina byť i vážných defektů se však v divočině rychle vytratí. Nezřídka to rychle a rozhodně zařídí samotní rodiče nebo ostatní ve skupině, takže divoké genofondy zůstávají relativně čisté. V protikladu k tomu se u lidí vyskytuje přes 4000 genetických poruch. Je pravděpodobné, že některé z nich určitě skolí svou oběť ještě před reprodukcí. Více než jejich rozšíření je otázkou především to, jak mohly podobné defekty do lidského genofondu vůbec proniknout.

Genetické souvislosti.
Oblíbená darwinistická statistika říká, že úplný lidský genom (veškerá DNK) se liší od šimpanzího jen o jedno a od gorilího o dvě procenta. Na první pohled to vypadá jakoby myšlenka evoluce byla skutečně správná, a že lidé a primáti jsou vlastně velmi blízcí bratranci. Avšak už se tolik nezdůrazňuje skutečnost, že jediné procento lidského genomu, zahrnujícího tři miliardy základních párů, představuje třicet miliónů základních párů - přičemž "Vy už víte kdo", který umí šikovně zacházet s geny, může do třiceti miliónů základních párů snadno zakombinovat fantastický rozdíl.

Nadto.
Shora uvedené se dotýká jen hrubších kategorií množství sporných otázek, vyvolávaných rozpory mezi lidmi a primáty. A jsou zde tucty dalších, které jsou uvedeny na seznamu jako podkategorie pod jednou či vícero z nich.

Chcete-li se zavrtat hlouběji do těchto fascinujících tajemství, přečtěte si "The Scars of Evolution" od Elaine Morgan (Oxford University Press, 1990). Tato  práce je zcela mimořádná. A pro další hlubší úvahy o mystériích v našich a genech zvířat a domácích rostlin, nahlédněte do "Everything You Know Is Wrong".

Narušené hodnoty

Shrneme-li výše uvedené - nevysvětlitelné rébusy v podání domácích rostlin, domestikovaných zvířat a nakonec i lidí - je zřejmé, že je nevysvětlí Darwin ani poznatky moderní vědy ani kreacionisté či zastánci "Inteligentního designu". Nikdo z nich to nemůže vysvětlit, protože k vysvětlení nevystačíme jen s pozemskými termíny.

Odpověď na tyto otázky nenajdeme, dokud naši vědci nebudou schopni otevřít svou mysl a dostatečně umlčet svá ega, aby dokázali přiznat, že ve skutečnosti toho o svém vlastním dvorečku mnoho neví. Do té doby zůstane pravda zahalená.

Podle mého názoru, který se opírá o velký kus samostatného výzkumu v širokém rozsahu disciplín týkajících se lidských počátků, zůstane nakonec Charles Darwin v povědomí kvůli postřehu, že lidé jsou v podstatě jako domácí zvířata.

Věřím, že to, co Darwin vyzkoumal pozorováním na vlastní oči je pravda, a že by to moderní vědci viděli stejně zřetelně jako on, kdyby ovšem měli motivaci anebo odvahu po tom pátrat. Ale dokud tak neučiní, můžeme do nich jen rýpat a dloubat v naději, že je jednou přece jen přimějeme, aby si povšimli našich reklamací. Ale abychom mohli úspěšně rýpnout a dloubnout, musí být na skutečnost, že byl spáchán další vědecký podvod, upozorněni i další lidé.

V příštích vydáních "Icons of Evolution" probereme současné období, v němž vědci zesměšňují, ignorují nebo se jednoduše odmítají zabývat malým pohořím přímých důkazů svědčících o tom, že ke změnám genů domácích rostlin, zvířat a lidí zřetelně došlo zásluhou vnějšího zásahu. "Však vy víte kdo" zanechal stopy svého díla přímo v našich tělech, v celém našem genofondu. Všechno, co je zapotřebí, aby pravda o tom vyšla najevo je, aby několik "zasvěcenců" porušilo vlastní trapnou podřízenost šlechtě vymývačů mozků.

Spolehněme se na mladší generaci. Mladí vědci nezatížení splátkami hypoték, zakládáním rodin či přípravami na důchod, mohou nalézt dostatek kuráže a jednat podle vlastního pevného přesvědčení. Ale neočekávejte něco takového od nikoho, komu je přes čtyřicet, spíše kolem třicítky. Ano. Někde na světě už jsou muži a ženy, kteří se narodili, aby srazili darvinismus k zemi a nahradili ho pravdou.

Ta tučná dáma sice není nikde na dohled, ale to neznamená, že jednou nevyplave nahoru.

---About the Author:
Lloyd Pye, born in 1946 in Louisiana, USA, is a researcher, author, novelist and scriptwriter. His independent studies over more than three decades into all aspects of evolution have convinced him that humans did not evolve on Earth, or at least are the product of extraterrestrial intervention. His book, Everything You Know Is Wrong &endash; Book One: Human Origins, is available by ordering through
http://www.iuniverse.com/ or Barnes & Noble at http://www.bn.com/. Visit Lloyd Pye's website at http://www.lloydpye.com/.
 

Extracted from Nexus Magazine, Volume 9, Number 4 (June-July 2002)
"Evidence for Creation by Outside Intervention"
PO Box 30, Mapleton Qld 4560 Australia.
Telephone: +61 (0)7 5442 9280; Fax: +61 (0)7 5442 9381
by Lloyd Pye © 2002
Email:
Táto adresa je chránená pred robotmi nevyžiadanej pošty. Ak ju chcete vidieť, musíte mať povolený JavaScript.
Website: http://www.lloydpye.com/
Czech Translation © 2010GeWo

 


Článek otištěn v čísle: www
 

Meniny má

Včera : Daniel
Dnes : Magdaléna
Zajtra : Oľga

Fotogáléria Foto

Turnaj_MZ_2...
Turnaj_MZ_2011_18Turnaj_MZ_2011_18

Reklamné banery

Neoficiálna stránka obyvateľov obce Malatiná, Ochrana osobných údajov.